Miloslav
Frič

en / cz

1995

FaVU Brno

ateliér multimedií

fricmilos@gmail.com


Nejasné horizonty

V Indickém městě Pushkar jsem se účastnil rituálu, po kterém jsem se mohl dotknout svatého pushkarského jezera. Na konci rituálu, který byl prováděn na břehu této svaté nádrže, mi kněz namaloval mezi oči oranžovou tečku, která je pro Indii tak typická. S pocitem sounáležitosti a pochopení jiné kultury, jsem chtěl poděkovat a odejit.  Kněz mě ovšem zastavil a řekl, že neodejdu, dokud nezaplatím 4000 indických rupii, přestože několikrát opakoval, že příspěvky jsou dobrovolné. Vysvětloval jsem, že tolik peněz nemám. To ovšem knězi vůbec nevadilo, chytl mě a dovedl k bankomatu, ze kterého jsem měl vybrat peníze. Byl jsem paralyzován. Vůbec jsem nedokázal pochopit celou situaci. Chvíli jsem postával před bankomatem a snažil se uklidnit, zamýšlel jsem se nad tím, co je třeba udělat. Vzhledem k tomu, že jsem měl v kapse přes 5000, tajně jsem do prázdné peněženky vložil 500 rupii a vrátil se zpátky za knězem. Zkusil jsem vytáhnout menší obnos peněz a nabídnout je knězi. Začal křičet a opakoval, že jsme na nejsvětějším místě Indie, že toto místo není vhodné na vtipkování a ať mu dám peníze, které jsem mu před zraky bohů údajně slíbil. Mezi tím se kolem nás shlukli lidé z ulice a tiše se mi posmívali. Cítil jsem se ovládaný, jako figurka, která musí udělat to, co řekne člověk, který se nazývá knězem. Najednou jsem cítil tu obrovskou propast mezi mnou a Evropou. V hlavě jsem si představil těch několik tisíc kilometrů. Stál jsem sám na druhé straně světa před lidmi, kteří se smáli tomu bílému hlupákovi. Uvědomil jsem si, že jediná věc, co nesmím udělat, je se podvolit strachu. Říkal jsem si, „tohle přece nechci“ a měl jsem chuť jim dát najevo, že nejsem ten, s kým můžou manipulovat. Že nejsem ten, kdo má strach. A v ten moment jsem si vzpomněl na pravidlo levé ruky. Levá ruka je v Indii a vůbec v celé Asii považovaná za špinavou. Je používaná při toaletě, během jídla ji musíte mít schovanou pod stolem, v obchodě byste měli peníze podávat výhradně pravou rukou. 

Zeptal jsem se ho, jestli si myslí, že to co dělá, je správně. Jestli jeho bohové tohle opravdu chtějí. Začal znovu opakovat „jsem kněz a moc dobře vím, co mí bohové chtějí! Stojíme na svatém místě! Naval mi peníze!“ Začal být docela agresivní a celá atmosféra houstla. Řekl jsem „dobře“. Zvedl jsem svou levou ruku, tu, která je tak špinavá. Přiložil si ji na čelo a před zrakem jeho i přihlížejících jsem si setřel oranžovou tečku mezi očima. Tu, která byla symbolem jeho požehnání. Všichni ztichli. V hlavě jsem začal panikařit, „okey, okey, tak tohle byla poslední věc, co jsem ve svém životě udělal.“ Nikdo nevěděl, co nastane. Vytáhl jsem peníze a dal mu je. Všichni se rozešli. Kněz hulákal hindštinou a já vypadl z toho místa, kde Brahma, Ganešha a další bohové byli nahrazeni  jediným bohem. Penězi. 

Dlouho jsem přemýšlel nad tím, co se v Indii vlastně stalo. Přemýšlel jsem nad všemi svými zkušenosti s různými náboženstvími. Rekapituloval zážitky z křesťanského kláštera v Rajhradu, vzpomínal na tibetské buddhisty v Himalájích, sikhy v Novém Dillí, muslimy v Kyrgyzstánu a Váránasí, hinduisty a jogíny. Přemýšlel jsem nad všemi zkušenostmi s kartářkami, s lidmi, kteří komunikují s Anděly, s těmi, co vám vyčistí vaše čakry a ukážou vám vaše minulé životy. Zkrátka jsem se snažil zanalyzovat všechny své zážitky s těmi, kteří mají víru v něco vyššího. A možná právě tohle je ten háček. To, že se dobrovolně odevzdáváme něčemu vyššímu, odmítáme naši zodpovědnost nad činy, které jsme udělali, děláme a čekáme, že pomoc přijde shůry, odněkud. 

Nechci v žádném případě znevažovat někomu jeho víru, ovšem, pokud nad námi existuje něco vyššího, ať už je to Ježíš Kristus, Bůh, Mohamed, Krišna, Kálí, Vesmír atp.., zkrátka něco, co nám dalo naše těla, mysl a vědomí, tak to vše máme dozajista z nějakého důvodu a z nějakého důvodu jsme od tohoto „zdroje“ byli odpojeni. Pokud chceme přijmout fakt, že tu všichni jsme z nějakého důvodu, tak to dle mého nejsou oběti, ani modlení, ani komunikace s jinými světy, ale jsme tu především kvůli sobě. Kvůli každé zkušenosti, kterou získáme. Možná bychom tak zjistili, že už není třeba se klanět v kostelech, mešitách nebo gompách, a že jediný, kdo nám jako lidem pomůže, jsme my sami. Že Bůh, který je tady na Zemi, jsme my. Naše kolektivní vědomí, pochopení a vzájemný respekt jeden druhého.

Možná by stačilo začít své názory zakládat ne na tom co „víme“, ale na tom, jaké máme zkušenosti a co jsme zažili. Všichni v České republice řeší otázku islámu. Ale kolik lidi za život navštívilo mešitu? Kolik lidí za život četlo korán a bibli? Kolik lidí může říct ve které z těchto knih je více násilí? Proč tak urputně věříme novinám, když víme, že klamou? Kdo mi může říct, proč bandu teroristů nazveme tak honosným jménem, jako je stát?  Kdo mi může říct, proč se nemluví o Buddhistických teroristických útocích? Proč se nemluví o křesťanských teroristických útocích? Proč se nemluví o muslimech, kteří jsou utlačovaní? Proč nenávidíme uprchlíky, když jsme žádného skutečně neviděli? Proč se slovo terorismus stalo synonymem pro Islám? Proč lidé, kteří používají slovo terorismus nevědí, co znamená? Kolikrát jsme v novinách četli o muslimech a kolikrát jsme s nimi skutečně mluvili? 

Ve své práci Nejasné horizonty přenáším indickou tečku, která je malována mezi oči na hruď, neboť právě hruď je místo, na které ukážeme, když pohybem ruky říkáme „já“.  Tímto gestem tak zastávám názor, že je třeba přijmout zodpovědnost za to, kdo jsme, co děláme, jak se chováme. Že to nebude Bůh, andělé, Ganesha, Mohamed, kdo nám pomůže, ale my sami. Že je na čase svět kolem nás skutečně zažívat a uvědomovat si naši kolektivní mysl, které jsme všichni součástí.